Jak to ve skutečnosti je? - Pomozte mi

11. kapitola – Pomozte mi


Ve dveřích stál Brumbál a vesele se usmíval.
„Přeji dobré ráno, kolegyně.“ Zjevně měl skvělou náladu. Ostatně jako vždy.
„Vám taky, pane řediteli.“ Její hlas zněl unaveně a k úsměvu se už přinutit nedokázala. „Čemu vděčím za vaši návštěvu?“
Brumbál se na ni zkoumavě podíval, Christina své oči ale hned sklopila. Vždy, když si ji takhle prohlížel, měla pocit, že jí vidí až na dno duše. Nebylo jí to příjemné, dnes obzvlášť.
„Špatná noc?“ Zatvářil se tajemně. „Tak to jste už druhá, zrovna jsem byl u Severuse a…“ spiklenecky na Christinu mrkl, „taky se nevyspal zrovna nejlépe.“
„Jeho důvody jsou jistě pádnější než ty mé,“ chladně odvětila.
„Ó, ale přece se nebudeme bavit na studené chodbě.“ Nedočkavě přešlápl. „Nepozvete mě dál?“
Christina měla sto chutí mu odpovědět, že se s ním nechce bavit vůbec, ale raději je spolkla. Koneckonců je to ředitel a tomu nelze nic odmítnout. Pak si ale vzpomněla na momentální stav svého kabinetu… Jak má tohle vysvětlit? Rázem zalitovala, že neuklidila hned.
„Promiňte mi tu nezdvořilost, pane řediteli, ale nejsem si jistá, zda je to v tuto chvíli vhodné.“ Nevěděla, jak dál. „Nemám uklizeno a…“
„Ale prosím vás, drahá slečno, vypadám snad jako někdo, kdo si na takové maličkosti potrpí?“
Rezignovala. Brumbál se prostě nedá odradit ničím. Poodstoupila, aby mohl projít, a zavřela za nimi dveře.
Naprosto jasně dokázala z ředitelových očí vyčíst otázku… Nebo snad i zájem? Ale nahlas nic neřekl. Christina však pociťovala potřebu to vysvětlit. Plácla první, co ji napadlo.
„Totiž, nepovedlo se mi jedno kouzlo,“ zašeptala. „Byl to takový…experiment.“
Brumbál se usmál jedním ze svých nespecifikovatelných úsměvů. „I já v mládí dělal tyhle…experimenty, kolegyně.“
Pokynula mu, aby se posadil do jednoho z křesel, a sama si udělala pohodlí naproti němu.
„Ale abych se dostal k věci,“ usmál se ještě víc doširoka, „rád bych vás pozval na malou, soukromou oslavu mých narozenin.“ Mávl hůlkou a na stolek před Christinu se snesl pestrobarevný pergamen, pozvánka. Upřel na Christinu „přísný“ pohled. „Odmítnutí se nepřijímají.“
Podívala se na datum. „Už dnes večer?!“
Ředitel se zvedl k odchodu. „Ó ano, nehodí se vám to?“ Trochu posmutněl. „To by mi bylo velmi líto, kolegyně.“
Povzdechla si. „Pokusím se přijít.“

„Ale můj pane, musela jsem to udělat!“ Osoba zahalená v tmavém plášti se otřásala potlačovanými vzlyky. „Musela jsem… Já… nevěděla, jestli to zabere, zkusila jsem to, měla jsem…tušení, že…“
„Zmlkni!“ Voldemort vypadal velice naštvaně. A dával to náležitě najevo. „Crucio!“
Drobná postava se zkroutila v silné křeči a z úst jí začaly vycházet výkřiky bolesti.
„Kdo je tvým pánem?“ Jeho hlas zněl ledově.
Začala se třást. „Vy, jedině, jedině vy, můj pane.“ Zvedla k němu svůj pohled. „Mrzí mě to, je… je mi to líto, ale…“ bála se pokračovat.
„Řekl jsem ti snad,“ líně si pohrával se svou hůlkou, že to až vypadalo, jako by se nudil, „řekl jsem ti, že to máš udělat?“ Na tváři se mu usadil falešně zklamaný výraz. „Měla sis získat jeho důvěru a nejprve ho sledovat!“ Znovu švihl hůlkou a postava se opět zhroutila na zem. „Jak mám teď dokončit svůj plán? Máš dojem, že potřebuju…“ zhnuseně si odplivl, „zamilovaného smrtijeda?“
„Ale pane, můj pane, neměla jsem jinou možnost! A teď už se mu můžu odhalit…“ Potřebovala, aby to pochopil. „Přece jste to tak plánoval…“
Snažila se ospravedlnit své chování, ale nesměla přitom prozradit, že… udělala to především kvůli sobě. Toužila po něm, hned od prvního okamžiku ji přitahoval. Chtěla, aby byl její, aby ji miloval… A obyčejný lektvar lásky nepřicházel v úvahu. Ona, tak skvělá v lektvarech, by se nemohla snížit k tak lacinému triku. On by to poznal, tím si byla jistá. I když si schválně vybrala okamžik, kdy byl oslaben. Poznal by to a navíc ty vedlejší účinky… poznali by to druzí. Choval by se pro něj naprosto netypickým způsobem, jako zamilovaný pitomec. Ale s jejím lektvarem… vedlejší účinky eliminovány, úspěch zaručen. Jen když je splněna hlavní podmínka… Na té to všechno stojí. Ale ona si všímá, co se kolem děje. Další z jejích neobyčejných vlastností, díky kterým je tak úspěšná. Moc dobře si všimla, že ta šťouravá profesorka na něm může oči nechat. Zcela zjevně se jí líbí. A Severus? Své city najevo nedává, ale nechová se k ní dostatečně odtažitě… Stálo zato vyzkoušet, jestli se za tím skrývá něco víc… Její lektvar neumí lásku vytvořit. Ne, tak silný není, aby to zvládl bez vedlejších účinků a byla zachována věrohodnost. Umí ale lásku přesměrovat… Je-li někdo zamilovaný, jeho city se přenesou na toho, kdo lektvar podá. Oběť se chová úplně stejně, jen miluje někoho jiného… Je to prosté a právě v tom spočívá síla jejího lektvaru. Navíc, ona jediná ví, jak přesně funguje… I přes zoufalost celé situace se musela pousmát. Jsi silný, Severusi Snape, ale jedno jsi podcenil… lásku.
Snažila se uklidnit, ale šíleně ji pálilo celé tělo. Pevněji uzavřela svou mysl. „Pane, vyslyšte mě, prosím,“ odvážila se trochu se k němu přiblížit, „ona zjistila, že jeho lektvar pro tu bystrozorku funguje, slyšela jsem ji, jak se vzbudila, začínala mluvit, musela jsem jednat rychle, nesměl… nesměl se to dozvědět. Prozradila bych se a váš plán by se zhroutil. Ta bystrozorka se nesmí vzbudit, můj pane.“
Voldemort vypadal, že ho to zaujalo. „Takže on fungoval?“ Rudě se mu zablesklo v očích. „Jak je možné, že fungoval? Severus se mi přece zaručil…“ Podíval se na ženu krčící se před ním. „Jsem velice zvědav, jak to vysvětlí.“ Zlověstně se usmál. „Velice zvědav.“
„Vy myslíte, že zradil?“ Lekla se. Tohle nechtěla, nechtěla mu způsobit potíže…
Jeho úsměv se jí nelíbil. „To se ukáže…“

Oslava narozenin. Nakonec, proč ne. Přivede ji na jiné myšlenky, oslava je přesně to, co teď potřebuje. Myslet na něco jiného, nebo ještě lépe, nemyslet na nic. Odhodlaně se vydala do Velké síně.
Už z dálky byla slyšet ohlušující hudba. Christina vešla a údivem musela otevřít pusu. Celá místnost ladila do zlatomodra, hvězdy nezářily jen na kouzelné obloze, ale i na stěnách. Místo kolejních stolů byly skoro v celém prostoru síně rozmístěny malé kulaté zlatavě zářící stolečky asi pro čtyři až šest lidí. Vzduchem se vznášely nejrozmanitější sladkosti od Bertíkových fazolek přes citronové bonbony po lékořicové hůlky. Stačilo jen natáhnout ruku… Vepředu místnosti stálo vyvýšené podium a hudební nástroje ovládala kapela, kterou Christina v životě neviděla. Ale nejvíce jí bralo dech, kolik lidí se na Brumbálově oslavě sešlo. Odhadovala to tak na dvě stovky…
Uklidňovalo ji, že tu nepotká Snapea. On přece na oslavy zásadně nechodí, nesnáší je. Christina se divila, že vůbec dorazil na uvítání nových členů řádu… Tím se tedy společensky nadlouho vyčerpal.
Už v lepší náladě zamířila přímo do středu dění, kde tušila ředitele. Po chvíli ho skutečně našla a podařilo se jí předat mu svůj dárek.
Právě se chystala začít hledat někoho známého, když jí kdosi zezadu přikryl oči dlaněmi.
„Kdo je to?“ Tohle neměla ráda, cítila se zvláštně.
Tichý hlas jí zašeptal přímo u ucha: „Hádej.“
Zaváhala. „Remusi?“
Jakmile uvolnil sevření, hned se otočila. Byl to on.
„Zatančíš si?“
Dlouho neváhala. „Proč ne.“ Přišla se sem přece bavit.
Nabídl jí rámě a odvedl na parket před podium. Začala hrát pomalejší hudba. Tančil dobře a ona se cítila příjemně. Úplně se ponořila do uklidňující hudby a zapomněla na okolní svět. Alespoň na chvíli. Bylo to tak uvolňující...
Po celou dobu měla zavřené oči. Když je ale znovu otevřela, strnula. Nedaleko tančil zvláštní pár. Grace a Severus.
Severus. Je tady. Přišel. Proč? Tančí. Tančí s ní. Jsou tu spolu…
Je to tedy pravda.
Remus se na ni tázavě zadíval. „Děje se něco?“ Nechápal, proč se zastavila. Začaly do nich vrážet okolní páry, protože překáželi.
Tou otázkou ji vrátil zpátky do reality. Rychle se vzpamatovala. „Co se zajít něčeho napít?“ Hlavou kývla směrem k baru.
„Dobrý nápad.“
Christina si poručila ohnivou whisky a naráz ji do sebe kopla. Ihned si řekla o další.
Remus ji překvapeně sledoval. „Ty se nezdáš.“
„Myslíš, že neumím pít?“
„Myslím, že nejsi moc zvyklá.“ Ve tváři měl ustaraný výraz. „Neměla bys to přehánět, bude ti špatně.“
Její pohled si nedokázal vyložit. „Mně už špatně je, Reme.“ Opět si dolila.
„Výjimečně s Lupinem souhlasím, kolegyně.“ K baru právě přišel Severus. A nebyl sám. „Doporučoval bych raději dýňový džus, třeba.“
„Nic vám do toho není, kolego,“ podrážděně odsekla. „Starejte se laskavě o sebe, ano?“ Upřeně se mu podívala do očí. „To vám jde přece nejlíp.“ Věděla, že je nespravedlivá, ale chtěla mu ublížit. Alespoň zčásti tak, jako on ublížil jí. Čekala tvrdou reakci, ale on neřekl nic.
Zarazila se. Jeho oči… Vždy musela po chvíli uhnout pohledem, protože ten jeho nesnesla. Cítila ho až pod kůží. Ale teď… Jeho oči byly jakoby bez života, byly prázdné.
„Severusi, objednáš mi ten ležák, prosím?“ Grace k němu přistoupila, objala ho a letmo políbila. „Nebo jsi na mě zapomněl?“
„Hned jsem zpátky.“ Odešel objednat.
U baru se v tu chvíli objevil další příchozí. „Doufám, že se všichni dobře bavíte.“ Brumbál se na ně zářivě usmál. „Neviděli jste tady někde Minervu?“ Rozhlédl se kolem. „Někam se ztratila.“ Zablýsklo se mu v očích. „Zatančíte si se mnou vy, slečno Raileyová?“ Dvorně se Grace uklonil.
Oslovená se netrpělivě ohlédla k pultu. Severus ještě nešel. „Bude mi potěšením, pane řediteli.“ Vykouzlila sladký úsměv a odešla s ním na parket.
Mezitím se vrátil Severus s dvěma skleničkami máslového ležáku a začal se ohlížet po své společnici.
„Jestli hledáš slečnu ošetřovatelku, tak si šla zatančit s Brumbálem,“ odpověděl Lupin na jeho nevyřčenou otázku.
Severus neodpověděl, jen se napil ze své skleničky.
Remus se k němu naklonil. „Dal bys prosím na chvíli pozor na Christinu?“ S obavami se na ni koutkem oka zahleděl. Právě si objednávala další pití.“ Musím si něco zařídit a nerad bych, aby se tu zatím opila.“ Nečekal na odpověď a odešel.
Severus se znuděně podíval na svou kolegyni. Je snad dospělá, tak proč by na ni měl dávat pozor? Připadalo mu to absurdní. Bylo mu naprosto jedno, jestli se opije nebo ne. Nevěděl proč, zkrátka v souvislosti s ní nic nepociťoval… Nic. Zamyslel se nad tím. Připadalo mu to zvláštní… Měl divný pocit, že by něco cítit měl… Náhle ucítil tupou bolest v hlavě. Bezděčně sykl a chytil se za ni.
„Není vám něco?“ Nechtěla se zeptat, nechtěla. Snažila se ho ignorovat, ale vyšlo to z ní samo. Hned potom, co to vyslovila, by si nejradši dala facku.
Pomalu otočil hlavu a podíval se na ni. A ty oči byly zase naprosto prázdné. Něco v nich chybělo…
„Proč vás to zajímá?“ Jeho hlas byl ledový. Odměřený. „Starejte se laskavě o sebe, ano?“ Teď zněl navíc posměšně, když jí odsekl stejně jako ona jemu. „Vypadá to ale, že ani to vám nejde.“
„Tak promiňte, že jsem se zeptala.“ Chtělo se jí brečet. Ale ne před ním, to nikdy nedovolí. Nedovolí, aby ji viděl poníženou, slabou, zlomenou.
Znovu si ji přeměřil povýšeným pohledem. Bolest se opakovala. Najednou se začal cítit zvláštně, tak nějak malátně…
„Ten… lektvar…lek..lektvar…“ z jeho úst vyšly chraplavé zvuky.
„O čem to mluvíte? Jaký lektvar?“
Prudce se nadechl. „Další… dav, další dávku, říkala jste… Tonksová… do mého kabi…netu. V noci.“
Děsil ji. Výraz jeho očí se změnil. Bolestí zkřivil tvář. „Nikdo…vás nesmí vidět!“ dořekl z posledních sil.
„Vám opravdu není dobře?“ Nikdy ho neviděla v tomhle stavu.
Najednou ji prudce chytil za zápěstí, až to zabolelo. „Pomozte mi…“
Christinu z toho hlasu zamrazilo. Vypadal, že chce ještě něco říct, ale najednou se uklidnil. Od parketu přicházela Grace.
„To se mi snad zdá,“ vztekala se, „musela jsem s ním tančit dvě písničky.“ Žertovně na Severa zahrozila prstem. „Kdes byl tak dlouho?“
Nic neřekl, jen jí podal její skleničku. Tvářil se neutrálně, ani stopa po předešlém záchvatu.
„Teď bych si zase ráda zatančila s tebou.“ Svůdně na něj pohlédla.
Přikývl a následoval ji zpátky na parket.